Stíny Erinu: Šíp v zádech - Jan Č. Galeta

Akční městská fantasy plná ostrých čepelí, ničivé magie i zrádných intrik!

Vítejte v Erinu, ve městě, které nikdy nespí. Ve městě, kde se za světly lamp rozkládají stíny dost hluboké na to, aby skryly nájemné vrahy, zrádce i špehy. Jednou z těch, co se skrývají v temnotách, je Vločka. Přes den patří k nejvyšší erinské společnosti - pohybuje se v nádheře zdobených paláců, dopřává si lahodných vín a předvádí šperky a drahé šaty. V noci se coby asasínka krade po střechách, slídí a loví s dýkou v ruce. Nečekaně však zjistí, že stíny Erinu potemněly zlem, které sbírá síly a chystá se vystrčit pařáty i do světla dne.

Bude si Vločka zahrávat s ohněm a obstojí v boji se zákeřným nepřítelem?

Ukázka z knihy:

Přímo z nábřeží šplhala k nebi šestiboká věž Nové radnice. Postavili ji z bílého kamene a ten ještě sem tam pod vrstvou špíny a holubího trusu prosvítal. Úplně na vršku, nad ochozem, ji kryla obrovská zlacená báň.

Pro Vločku vedlo nahoru pohodlné schodiště tvořené spárami mezi kamennými bloky a deskami s reliéfy upomínajícími na významné události, nebo nesoucí znaky erinských kupeckých rodů.

Ve třech čtvrtinách věže, nějakých padesát metrů vysoko, zelo dvanáct nik – na každé straně věže dvě – a v nich stály nadživotní sochy měšťanských ctností.

Danuta si vlezla do výklenku k Bdělosti – mladému muži, který se vykláněl nad město, mhouřil oči do dáli a pravicí si stínil oči před sluncem, zatímco levici opíral v bok. Vyhnala z hloubi výklenku pár racků a sundala si kapuci.

Oblek nepropouštěl vodu dovnitř, ale ani ven, takže se v něm občas nepříjemně potila – zvlášť na hlavě, pod záplavou na černo obarvených vlasů. Teď své lokny osvobodila, vystavila chladnému větru a drbala si svědící kůži.

Zahleděla se na jih, k Moymyrovu městu. Možná bude vrahy vyhlížet zbytečně, možná ne. Záleží na štěstí.

Času měla spoustu, coby asasínka uvykla dlouhému čekání.

Buřňák ji učil, že nájemný vrah musí mít trpělivost jako pavouk, který třeba několik hodin vyčkává na okraji své sítě, než polapí kořist.

Nejdříve ji nutil, aby pavouky pozorovala při jejich práci.

Strávila celé dny sledováním nekonečného koloběhu smrti, ve kterém nešťastné mouchy, včely, můry a komáři – těm jediným to přála – končily v pavoučí síti.

Jistě, bylo to otravné. Dlouhou dobu se nic nedělo, pak přišel několik minut trvající zoufalý boj lapeného s lepkavou sítí. A nakonec, jako pán světa, přikráčel na dlouhých nohou pavouk a kořist slupl.

Druhá část lekce trpělivosti probíhala tak, že Buřňák sestrojil dřevěnou klícku s padacími vrátky, ovládanými na dálku provázkem.

Danuta ji den co den nosila nahoru na střechy, nasypala dovnitř trochu zrní, schovala se za komín nebo hřeben a čekala, až se do pasti nachytá nějaký pták.

„Teďka buděš ty ten pavuk,“ řekl jí k tomu její mistr.

Myslela si, že to bude zábava.

Ve skutečnosti strávila celé tři dny marným čekáním. Jediný, kdo měl na zrní chuť, byl odporně černý a hloupý holub, jenže pro něj byla klícka moc malá.

Vrabčáci a jiní malí štěbetalové cítili v připraveném pokrmu zradu.

Když se konečně jeden odvážil dovnitř, Danuta z toho byla tak perplex, že se jen dívala, jak nabral slunečnicové zrnko do zobáku a zase odletěl.

Spustit dvířka a lapit ho úplně zapomněla.

Buřňák se smál jako pominutý, když mu to vyprávěla.

Nicméně v následujících aldenech se jí dařilo lépe a nakonec chytila každého ptáčka, který do klícky vlezl.

Ani si přitom neuvědomila, že se skutečně naučila trpělivému vyčkávání.

Zatímco očima bystře hlídala prostor před sebou a ruce měla připravené k rychlé akci, dokázala se myšlenkami toulat někde úplně jinde. V té správné chvíli už její tělo reagovalo automaticky.

Právě tak teď z radniční věže pozorovala okolí a myslela na něco jiného.

Moymyrovo město zářilo žlutým světlem lamp za okny. Jako ostrůvky klidu na okraji bouře erinského centra.

Lodní doprava mezi plošinami a zbytkem města nikdy nebyla hustá. Většina obyvatel Moymyrovy čtvrti pracovala doma, pokud rozvážela své výrobky, tak ve dne. V noci mělo jen málo z nich důvod mířit do zbytku Erinu. Do míst, kde se na světle předváděl dekadentní přepych, kde se lidská poctivost utápěla v záplavách touhy, závisti a marnivosti. Do míst, kde se ve stínech zvesela kradlo, vraždilo, smilnilo, vydíralo, podvádělo a lhalo.

Světlo zakrývalo Erin podobně, jako make-up zestárlou a zmlácenou děvku. Nevkusně, přehnaně, s marnou snahou o grácii a eleganci.

Tam, kde se dloužily stíny, se líčidla smývala a každý mohl vidět prohnilou podstatu města.

Zatímco čekala, připlulo směrem k městu několik loděk, ale teprve, když uviděla jak se vodou pohubuje lésa – široký člun poháněný několika páry vesel, jakých se ve městě používalo hlavně k přepravě nákladu – věděla, že jsou to oni.

Měla štěstí, protože i lésa plula Radničním kanálem, takže si mohla její posádku dobře prohlédnout.

U čtyř vesel seděli v černém odění muži.

Asasíni, pomyslela si Vločka, jen si sundali šátky z tváří.

Mezi nimi zahlédla bělovlasého.

Tak se podíváme, kam pojedou, řekla si, jen co minuli radnici a vpluli z kanálu do průplavů Ostrovního města.

Nejrychleji, jak dovedla, slezla k úpatí věže.

Prsten neviditelnosti měla vybitý, ale lektvar dýchání pod vodou měl vydržet několik hodin.

Skočila z nábřeží šipku a už pod vodou uháněla směrem k Ogrodu. Právě podél jeho západní strany teď lésa s bělovlasým plula.

Břeh lemovaly středně výstavné domy s krámky a hospodami a na ně navazovaly manufaktury rodu Sileziů na zpracování dřeva – pily, nábytkářské a bednářské dílny, řezbárny a další.

Nábřeží ostrov neměl, ale podél dílen se nacházelo velké přístaviště. Fasády směrem do průplavu byly potemnělé, neboť vnitrozemím ostrova vedl Mořský oblouk, hlavní městský bulvár, a všechen život se odehrával tam.

Sem ruch ulice nedoléhal, což se Danutě hodilo.

Připlavala k nejbližšímu molu a z něj se začala škrábat po prosté fasádě na střechu. V tmavém obleku se v šeru a stínech docela ztratila.

Lésa s asasíny mezitím mizela v dáli – člun poháněný vesly plul mnohem rychleji, než Vločka dokázala plavat. Hlavně proto se rozhodla pro střechy.

Po pálených taškách, vysoko nad vším ruchem a světly uháněla jako vítr. Ogrod byl dlouhý a úzký ostrov a lésu s asasíny dohnala za jeho polovinou. V místech, kde komplex sileziovských dílen zase přecházel v činžovní domy.

Zpomalila a začala si dávat větší pozor. Nejen ona používala střechy jako bezpečný chodník. Lodici s asasíny neztrácela z očí ani na chvíli.

Kurnik! zanadávala, když bělovlasý natočil hlavu a podíval se na střechy. Rychle padla na břicho.

Tušila však, že pozdě.

Když vykoukla, lésu neviděla. Připlížila se k okraji střechy a strnula.

Loďka byla zakotvená u mola a čtyři asasíni šplhali po fasádě nahoru! Bělovlasý stál na palubě člunu a očima brousil po střeše. Rychle se stáhla, aby po ní nemrštil kouzlem.

Zalezla si za komín a z bandalíru vytáhla jeden z vrhacích nožů. Dokonale vyvážený kus kovu, na jedné straně omotaný proužkem kůže, na druhé nabroušený do hrotu.

Existovali mágové, kteří dokázali z předmětu vyčíst, kdo jej používal, nebo kde byl uložen. Z obavy z nich používala při práci vždy co nejnovější zbraně a střely, aby na nich ulpělo z její osobnosti co nejméně.

Naštěstí mágů specializovaných na tento obor bylo jen málo a účtovali si nehorázné částky. Snad k nim bělovlasý nepatří, zadoufala.

Vyčkávala tiše jako lovec číhající na zvěř. Konečně se nad okraj střechy vyloupla hlava nepřátelského asasína. Vločka však trpělivě zůstala skryta za komínem.

Asasín totiž jen vykoukl, a hned hlavu zase schoval.

Ještě, že jsem ho nevyplašila, pochválila se Danuta.

Teprve po chvíli, s menší obezřetností, se přes okraj vydrápali všichni čtyři najednou.

Nejsou hloupí! blesklo Vločce hlavou, když švihla levicí a hodila nůž.

Mihl se tmou noci jako padající hvězda a prorazil si cestu do asasínova hrudního koše. Muž se po zádech zřítil přes okraj střechy.

Danuta nečekala, až tělo šplouchne do vody. Bleskově se dala na útěk a ještě stihla hodit další čepel po jiném z protivníků.

Minula, jenže oni taky.

Jejich vrhací hvězdice zazvonily o komín a střešní tašky.

Vločka se neohlížela, seskočila na střechu vedlejšího domu, který byl o patro nižší. Dopadla do kotoulu a uháněla pryč.

Za sebou slyšela zadrnčení a jen o vlas ji minula šipka z kuše. Zarachotila o tašku, rozlomila ji na střepy a propadla někam na půdu domu.

Danuta tasila vrhací čepel z bandalíru, v piruetě se otočila a mrštila ji tam, kde tušila rozmazanou siluetu protivníka. Slyšela však jen zazvonění kovu o ostře pálenou křídlici.

Zbývaly tři vrhací nože. A tři protivníci.

Prchala hlava nehlava. S bušícím srdcem překonávala výškové rozdíly mezi budovami a cítila, že získává náskok. Před sebou viděla vysokou stěnu – dům převyšoval ostatní o několik pater. Vyšplhala po neomítnuté stěně. Vlhkostí nasáklé cihly se drolily.

Stála na střeše nějakého paláce, který ukončoval uliční zástavbu. Mezi ním a dalším domem zela propast, kterou vytvářela ulice vedoucí na most k ostrovu Namulisko.

Jako na potvoru šlo o jeden z těch mostů, na kterém nestály žádné domy. Erinská stínová cesta po střechách měla oproti jiným městům mnohé nevýhody.

Dvě možnosti – skočit do vody, nebo se pokusit přeskočit ulici na protější dům. A jen pár kroků na rozhodnutí.

Dovolila si kratičké ohlédnutí. Uháněli tři domy za ní. Dostatečně daleko. Ještě je čekal šplh po stěně paláce.

Rozběhla se.

Dlouhé štíhlé nohy rychle ukrajovaly vzdálenost k okraji střechy. Nadechla se, zkrátila jeden krok, aby to přesně vyšlo, a vší silou se odrazila od poslední řady tašek.

Hluboko dole se mihla světla. Jen rozmazaně a nejasně zahlédla skupiny lidí. Obrátila hlavu k nebi. Hvězdy zářily jasně, Modrý měsíc nevyšel.

Vzduch jí vnikl do očí, až zaslzela. Střecha protějšího domu se blížila šílenou rychlostí. Naštěstí byla o patro nižší, než ta, ze které skočila.

Risk je zisk! zopakovala si známé erinské přísloví a už byla na druhé straně.

Střecha ji udeřila jako kladivo boha Kováře. Pálené tašky zařinčely a lámaly se na kusy. Nohy se jí podlomily a praštila sebou o střechu.

Ten rachot musel být snad slyšet až za mořem!

Kutálela se po šikmé rovině střechy a hvězdy, které před chvílí viděla na nebi, jí teď tančily před očima.

Jen díky přísavkám na rukavicích obleku se na poslední chvíli zachytila a nespadla dolů na ulici z výšky čtvrtého patra.

Neohrabaně se zvedla na všechny čtyři a pak se postavila. Vrávoravě se opřela o komín a ohlédla – s vrhacím nožem v ruce.

Pronásledovatelé se blížili k okraji protější střechy. První se na poslední chvíli zoufale zastavil před propastí, ale dva další skočili.

Danuta po jednom z nich hodila nůž.

Hrot zasáhl muže nepřesně – do břicha. To však stačilo. Síla nárazu zbrzdila jeho skok a vyvedla jej z rovnováhy natolik, že se začal nekontrolovatelně točit.

S výkřikem jako z noční můry se zřítil dolů, na lidmi zaplněnou ulici.

Jeho společník jej následoval. Neodrazil se dost silně, aby překonal prostor mezi střechami. Rukama se zoufale natahoval po okapu a nohama kopal, jako by se dokázal odrazit od vzduchu.

Do očí se mu asasínka raději nepodívala.

Oba se roztříštili o dlažbu z malých oblázků hluboko dole. Chodci jim na poslední chvíli dokázali uhnout a pak se kolem nich zvědavě nahrnuli. Jako supi na kořist.

Hodila okem po zbylém vrahovi na protější střeše a srdce se jí sevřelo strachem.

Muž se sice vyjeveně koukal dolů, na své neúspěšné společníky, jenže za ním, sotva na hranici viditelnosti čarovného lektvaru na noční vidění, daleko na střechách, kráčel bělovlasý čaroděj. A pro něj jistě nebude problém překonat průrvu mocí své magie.

Vločka se vyděšeně dala do pohybu. Bolelo ji celé tělo. Odřené, potlučené, na pár místech pořezané od ostrých hran prasklých střešních tašek. Kulhala jako mrzák a hlava se jí trochu točila.

Opatrně slezla po fasádě do úzké uličky mezi dvěma domy, kde kromě odpadků a krys nikdo nebyl. Jak by se jí teď hodil kabátec, který nechala na Dragově plošině! Nezbylo, než zariskovat.

Sundala si kapuci, odhalila tak vlasy obarvené na černo. Doufala, že v pozdní hodinu si nikdo nevšimne jejího poněkud nespolečenského odění.

Už se chystala vyjít na rušnou ulici, když si mezi odpadky všimla kusu nějaké látky. Smrděla, hnila a plesnivěla, ale lepší, než nic. Omotala si ji okolo pasu jako sukni a pak teprve vykročila.

Davy bavících se lidí, kteří den co den proplouvali ulicemi a průplavy, ji sevřely a skryly. Ať už byl mág kdekoliv, teď ji najít nemohl.

Alespoň v to doufala.

Prodrala se přes most z Ogrodu na Stocznju, na které stály doky, sklady a loděnice a na jehož druhé straně se otevíral erinský přístav. Tam se vymanila davu a zapadla do temné uličky mezi skladišti. Na jejím druhém konci se pohupovala ráhna a stěžně na kotvě stojících zámořských korábů.

Z posledních sil vylezla na střechu jednoho malého skladu a tajným vchodem vklouzla dovnitř.