Zpívající meč: Čajový drak a kočičí démon (Zbyněk K. Holub)

Pradávné proroctví se naplňuje. Ve Zlatém lese, domově Malého lidu, se schyluje ke střetu s obávaným nepřítelem. V sázce je budoucnost celého národa.

Co spojuje žebračku s obávanou skřítčí vládkyní, kuchaře a čajovnici, kata a nájemného vraha? Osudy neobvyklých hrdinů se proplétají v příběhu přátelství, odvahy, oddanosti a tajemné čajové magie.

Ponořte se do světa skřítků a poslyšte píseň Zpívajícího meče…

Ukázka z knihy:

Měla hlad. Hrozný hlad. Uplynul už celý den od chvíle, kdy naposledy jedla.

Béla naprázdno polkla. Vybavil se jí skrojek zelenou plísní potaženého chleba, který včera našla na smetišti. Poslední jídlo, o něž musela svést souboj s hejnem krys. Byly stejně hladové jako ona. Nevzdaly se potravy snadno.

Dívka se podívala na poškrábané ruce. Ty potvory jí málem ukously prsty.

Setmělo se. Na noc si vyhlédla výklenek ve zdi domu s přepychově zdobenou fasádou. Stála v něm socha bohyně Dunril, Paní vod.

Pro dvě se tu snad místo najde, pomyslela si a schoulila se do výklenku k ženě z mramoru.

Třásla se zimou. Zabalila se do starého potrhaného pláště, ale nebylo jí to nijak platné.

Celý den pršelo. Ulice zely prázdnotou, jen občas se objevil osamělý chodec, který rychle spěchal do tepla domova. Nikoho nezajímala otrhaná žebračka a její prázdný žaludek.

Do albirejské přístavní čtvrti se pozvolna vkrádala mlha. Stoupala zpod mol i zamřížovaných poklopů kanálů.

Bélu čekala dlouhá noc. Moc dobře věděla, jak se špatně usíná s hladem. Alespoň, že bude spát v suchu…

Kdesi na střeše domu zamňoukala kočka. Vzápětí zazněl klapot kopyt, provázený rachotem kol.

Béla sebou polekaně trhla. Ulicí se k ní blížil velký černý kočár – kočár bez erbu. Táhl jej pár koní, hlavy zdobily rudé chocholy. Oči zvířat se temně leskly.

V mysli dívky se vynořilo neblahé tušení. Slyšela vyprávět o spřežení černých koní, které po nocích projíždí ulicemi Albirea a…

„Bohové, dejte, ať tohle není on!“

Schoulila se dál do výklenku. V duchu se modlila k bohyni, jejíž socha na ni netečně shlížela.

„Paní deště, slitovná Dunril, nedopusť, aby…“

Vztáhla ruku a pohladila lem šatu z umně zpracovaného mramoru.

Zachvěla se. Kámen studil jako led.

Vůz mezitím zpomalil, až se nakonec zastavil přímo před dívčiným úkrytem.

Béla už na víc nečekala. Vyběhla a dala se na útěk.

Kočár se opět rozjel.

„Pomóc!“ vykřikla zoufale do setmělé ulice.

Žádná odpověď. Jen mlha ještě víc zhoustla. Pak někde poblíž bouchla okenice. Pochopila, že jí nikdo nepomůže.

Rachot kol se přibližoval. Zněl stále naléhavěji a hlasitěji. Raději se neohlížela a běžela, co jí nohy stačily.

Když bylo zapotřebí, uměla utíkat rychle. Dnes to ale nestačilo. Klopýtla a upadla na dlažbu. Bolestivě zanaříkala. Kolena pálila, sedřela si je do krve.

Kočár zastavil.

Zaťala zuby a rychle vstala.

Vtom vrzla dvířka, ozvaly se kroky. Silné paže uchopily dívku za ramena a nemilosrdně s ní smýkly dozadu. Mozolnatá dlaň zadusila zděšený výkřik.

Bélu obklopila trojice statných mužů. Neviděla jim do tváří, měli přes ně nasazené škrabošky.

„Co mi chcete…“ hlesla.

Neodpověděli. Místo toho jí strčili do úst kus špinavého hadru. Myslela, že se udáví. Potom jí přetáhli přes hlavu hrubý pytel, co páchl po rybině a zkaženém masu. Chtělo se jí zvracet.

Znovu vrzla dvířka. Zvedli ji a hodili na tvrdou podlahu kočáru. Dal se do pohybu, kola opět zarachotila.

Béla cítila, že se vedle ní cosi pohnulo. Někdo tiše zasténal. Nebyla tu sama.

Tejča se sotva držela na nohou. Potácela se a myslela, že jí z té bolesti pukne hlava.

Tak jo, levá noha… a teď zase pravá… kdepak mám pravou?

Pomalu se prodírala tanečním sálem. Míjela rozesmáté tváře navoněných dam a pánů s pomádou ve vlasech.

Co se mi směješ, ty… Víš, kdo já jsem? Co? Sakryš, víš to?! škytala, zatímco pokračovala v kolíbavé chůzi.

Málem vrazila do číšníka, který proti ní nesl tác plný pohárů krvavě rudého vína.

„Jen to né!“ zamávala před sebou rukama, jako by chtěla zahnat zlého ducha.

Na vyvýšeném pódiu se svíjela lesklá těla nahých tanečnic a tanečníků. Uprostřed všeho toho okázalého přepychu probíhaly divoké orgie. Rozjaření diváci sprostě pokřikovali a skandovali až do ochraptění. Někteří lezli po čtyřech, jiní se už nezmohli ani na to.

Lidé jsou zvrácená rasa, říkala si v duchu Tejča. Vyhubila bych je jako… jako…

Na okamžik se zastavila a opřela o desku stolu. Nic vhodného ji právě nenapadalo. Polapila komára, co se jí usadil na nose.

„Odporná havěť!“ zavrčela a rozmázla hmyz mezi palcem a ukazovákem.

Divila se, co z toho všeho křepčení a opíjení lidé mají. Kdyby to patřilo k nějakému magickému rituálu nebo náboženskému obřadu, možná by je dokázala pochopit. Ale tohleto…

Zastesklo se jí po domově ve Zlatém lese.

To jejich děsné pití… Proč to vůbec pijí? Proč jsem se, já hloupá, nechala přemluvit? Svět se tak hrozně točí… Co bych teď dala za šálek dobrého čaje. Hned by mi spravil zažívání… Tak kde mají ten prokletý záchod?!

Musela si pospíšit. Cítila, jak se obsah jejího žaludku chystá každým okamžikem podívat ven.

„Hej ty, skrčku!“ zaječel Tejče nepříjemný mužský hlas těsně u ucha. Dech páchnoucí pivem ovanul její tvář.

Černovlasá skřítka se zmateně zakolíbala. Jen s vypětím posledních sil udržela rovnováhu a pohlédla do odulého, potem zalitého obličeje.

„Přines mi ještě jedno!“ poroučel tlouštík v honosně vyšívaném kabátci, zatímco skřítce podával prázdný korbel.

Tejča nádobu neudržela. Vyklouzla jí z rozklepaných dlaní a s třesknutím se proměnila v hromadu střepů.

„Ty nemehlo!“ zařval muž a ohnal se pěstí.

Nedopadla. Vysoký muž v černém obleku, pán domu, zachytil včas otylou ruku a postavil se mezi tlusťocha a malou ženu.

„Promiňte, pane Joachyme,“ pravil mírným hlasem, ale v jeho krutých očích se zračila hrozba. „Paní Tejča je váženým hostem slavnosti, stejně jako vy. Přijela z dalekého Zlatého lesa, aby s naším rodem uzavřela důležitý obchod.“

„Ahá,“ pochopil tlouštík a rozvalil se na kožešinami vystlaném divanu. Z obou stran se k němu přitiskly polonahé dívky, mohlo jim být sotva patnáct. „Kdo by to byl do toho malýho prcka řek. Ono je to skřítek. A dokonce malinká ženská,“ zachraptěl pobaveně. „Promiňte, slečinko. Já myslel, že ste ňákej kluk, co tu obsluhuje,“ zašklebil se na Tejču.

Ta už ho ale neposlouchala. Očima pátrala po tanečním sále a hledala záchod. Obrátila se k nechutnému tlusťochovi zády, aby mu nepozvracela stůl.

„By mě zajímalo, jestli má malý všecko…“ ozvala se za ní oplzlá poznámka.

„Kde tu máte ten hajzlík, sakryš?“ mračila se Tejča na muže, který se jí zastal.

Vypila příliš mnoho lidského vína. Drobné skřítčí tělo nebylo na něco takového stavěné.

Eduard Tracián, její hostitel, chápavě přikývl a ukázal na dveře vedoucí k oné místnosti.

Černovlasá skřítka si přikryla ústa dlaní a potácivým krokem proběhla sálem. Nevšímala si pobavených pohledů ohlížejících se hostů.

Nahmátla kliku a vstoupila.

„U shnilého žaludu!“ zaklela.

Spletla si dveře. Místo na záchodě se ocitla na začátku nějaké dlouhé chodby. Na druhém konci klesalo schodiště kamsi dolů.

Už to déle nevydržela. Opřela se hlavou o zeď a vyprázdnila obsah žaludku.

„Sakra! Jak nedůstojné!“ povzdechla si, když to měla konečně za sebou.

Přísahala, že už nikdy neokusí žádné lidské pití.

Usedla na první schod a chvíli popadala dech. Cítila, jak se jí pozvolna vracejí síly. Hlava ještě třeštila, ale alespoň se zastavil ten šílený kolotoč, rej světel a barev.

Zrovna se chystala vrátit zpátky do sálu, když k ní odněkud zdola dolehl zoufalý ženský výkřik.

Béla seděla ve velké železné kleci. Spolu s ní sem přitáhli také drobného hubeného staříka. Ležel v koutě na troše shnilé slámy a přerývavě dýchal. Měl ošklivě pomlácený obličej a podle toho, jak sípal, asi i nějaké vnitřní zranění.

Zpoza okovaných dveří na protější straně místnosti se ozýval žalostný křik. Patřil mladé ženě, kterou tam před chvílí odvlekli dva polonazí muži v černých kápích.

„Co tam s ní dělají?“ zašeptala vystrašená Béla.

„Nechtěj to vědět… ách, to je bolest,“ zasténal stařec.

Pak se rozkašlal. Vyplivoval krvavé chuchvalce, chvílemi se přitom dávil.

„Mohu ti nějak pomoct?“ zeptala se dívka starostlivě.

Přiklekla ke zraněnému a opatrně se dotkla tmavých podlitin, co měl na rozhalené hrudi.

„Ne, mně už není pomoci, maličká,“ zachrčel stařec.

Koutky úst se mu povytáhly v náznaku úsměvu, aby se vzápětí zkřivily v novém přívalu dávivého kašle.

„Kdo ti tohle udělal?!“ zhrozila se Béla.

Pod roztrhanou košilí spatřila hluboké řezné rány na bocích. Mokvaly a podebíraly se hnisem.

„Poslyš, maličká…“ zašeptal stařec s námahou. „Musíš odsud pryč, rozumíš?!“

„Z téhle klece se nikdy nedostanu,“ zalomcovala dívka zoufale mříží. „Je moc pevná.“

Zpoza okovaných dveří zazněl další výkřik. Byl plný bolesti.

„Já se bojím,“ vzlykla Béla. „Proč unášejí žebráky? Co jsme jim udělali? Vždyť nic nemáme…“

„Ale máme,“ zachroptěl stařec. „Naše orgány… ty chtěj.“

„Cože, orgány?“ zalapala po dechu.

„Jo, vnitřnosti. Maličká, na tomhle světě je tolik špatnosti… Některý věci si ani nedokážeš představit. A je to tak i lepší…“ šeptal žebrák.

Pak zaťal pěsti a pomalu se postavil. Skučel při tom bolestí.

„Se mnou si pohrajou, vykuchaj mi střeva, auu… Ale ty… ty seš mladá a zdravá…“

„Proč to dělají?“ vrtěla nevěřícně hlavou pobledlá dívka.

„Se vším se dá obchodovat, maličká. Se vším!“

„To nemůže být pravda!“ nechtěla uvěřit. „Jak tohle všechno můžeš vědět?!“

„Dával jsem jim tipy… ách! Bejval jsem jedním z nich. Teď… teď jsem nic, nula…“

Béla zaraženě zírala na zuboženého starce. Najednou nevěděla, jestli ho má litovat, nebo nenávidět. Černý kočár unesl několik jejích přátel. A tenhle muž nejspíš mohl za jejich smrt…

„Poslyš, maličká,“ naléhal sípavě. „Udělal jsem hodně špatných věcí. Až pro mě přijdou, uteč! Teď to aspoň trochu napravím, rozumíš?“

Mlčky přikývla.

„Až ti řeknu, vezmeš roha.“

Béla si ho změřila nedůvěřivým pohledem. Život na ulici ji naučil, že musí zůstat opatrná za jakékoliv situace. Co když tohle byla nějaká léčka?

Vtom se okované dveře otevřely. Do kobky vstoupili dva pacholci v černých kápích a zamířili rovnou ke kleci. Jeden držel obušek, druhý nesl svazek klíčů.

Stařec zaťal zuby, postavil se k mříži a silně s ní zalomcoval.

„Tak pojďte, vy Traciánovi zkurvysyni!“ zasmál se chraplavě. „Buď připravená,“ sykl pak směrem k dívce.

Klíč zarachotil v zámku. Muž s obuškem vešel dovnitř a popadl žebráka za rameno.

Ten se ale nepohnul ani o píď. Pevně se držel kovové tyče a chrlil na příchozí sprosté nadávky. V chatrném těle se ukrývala nečekaná síla.

„No tak, Zmare, nedělej si to těžší!“ křičel na něj pacholek. „Koukej se pustit, nebo ti zlámu hnáty!“

„Teď!“ zašilhal stařec na Bélu.

Vzápětí kopl pacholka do kolena.

Muž v kápi zavyl bolestí a popadl se za nohu. Druhý vběhl do klece a uštědřil žebrákovi několik ran pěstí.

„Běž!“ zařval stařec, když viděl, že se Béla nemůže rozhodnout.

Dívka už na nic nečekala. Mrštně se prosmýkla ven a utíkala ke dveřím, kterými ji sem přivlekli.

Naneštěstí byly zamčené.

„Za ní, ať nezdrhne!“ ječel poskok držící se za koleno.

Jeho druh přikývl a cosi zavrčel. Pak prudce trhl starcovou hlavou do strany. Něco křuplo a žebrák se zhroutil k zemi.

„Hlupáku! Tys ho zabil! Za to nám šéf strhne prémie!“ zanaříkal raněný.

Béla se zatím vrhla k okovaným dveřím. Ty byly odemčené.

Na okamžik zaváhala. Vybavil se jí zoufalý nářek. Co ji čekalo na opačné straně?

Pak se za ní ozvaly rychlé kroky. Vzala za kliku.