Erin na ostrovech

Úvod

Erin. Při vyslovení toho jména se většině lidí na Taře a spoustě na Lendoru vybaví cinkající zlaťáky, lodě plné koření a slonoviny, kupci a jejich ženy ve zlatem prošívaných šatech a také atmosféra neustálého boje a tvrdé konkurence. Ano – to je jedna stránka Erinu. Ta druhá, hůře viditelná, to jsou stovky dělníků pracující šestnáct hodin v manufakturách a přístavu, nuzné chajdy v Chudém Erinu a mamon peněz, které zde vládnou.

Erin leží ve Zlaté laguně v Nomiladově zálivu na severu Tary. Zabírá velký Dunrilin ostrov a asi třicítku menších kousků pevniny uprostřed laguny, které jsou povětšinou propojeny mohutnými mosty. I přes jejich velký počet jsou ale hlavním dopravním prostředkem v Erinu loďky.

Dva hlavní typy jsou káně – štíhlý člun pohánění na zádi stojícím veslařem s jedním dlouhým veslem – a lésa – větší a bachratější loďka se dvěma až šesti vesly, určená většinou k přepravě nákladu. Ale i další typy člunů křižují plavební kanály a svou přídí rozráží vodu plnou odpadků. Kanály jsou přírodního i umělého původu a hlavně Dunrilin ostrov je jimi hustě protkán. Právě ony tvoří hlavní ulice města a domy ležící u vody mají hlavní vchody přímo z hladiny a ne z ulice. Hlavní suchozemskou třídou je pak přes ostrůvky táhnoucí se Mořský oblouk.

Co do velikosti, může se Erin rovnat i městům na Lendoru. V roce 851 k.l. dosáhl třiceti tisíc obyvatel a jejich počet stále stoupá.

Velkou nevýhodou Erinu je nedostatek zeleně. Každé volné místo bylo raději vždy využito jako stavební plocha než pro zřízení sadu či parku. Své zahrady mají sice velké paláce, ale tam se normální obyvatel nedostane – výjimku tvoří park u paláce Vodnianských v Moymyrově městě a park okolo Siaronova chrámu na Větrném ostrově. Oba tyto parky však leží poněkud na okraji a v centru města je vlastně jen jedno místo, kde se člověk může projít pod korunami stromů – je to Zelené náměstí na západě Dunrilina ostrova, které patří rodu Stankiewiczů.

Co se architektury týče, je Erin stavěn v mixu pozemské renesance a baroka. Renesance převládá ve stavebnictví a baroko v umění, módě a výbavě domácností. Fasády jsou mnohobarevné, buď bosovaní, zdobené sgrafitem, nebo bohatými štuky ať už ve formě sloupů a pilířů, nebo reliéfních figurálních výjevů. Mnoho domů je také obloženo pestrobarevným glazovaným obkladem. Okna bývají obdélníková a jejich ostění je zdobeno sloupy s bohatě zdobenými hlavicemi nebo bordurou s rostlinnými motivy. Častou ozdobou fasád jsou i sochy, umístěné v nikách nebo na štítech. Domy jsou úzké, ale vysoké mnohdy až šest pater. Stavěny jsou nejčastěji pálených cihel, nebo kamene. Pouze v Moymyrově městě jsou v drtivé většině ze dřeva. Vždy v noci Erin ožije spoustou světel. Každou ulici, nebo kanál totiž lemuje spousta lamp na černou rýži a členové speciálního cechu Lampářů každý večer poctivě rozžínají každou z nich.

Polohy města není až tak strategicky výhodná, jak si mnozí myslí. Kdyby zde kolonii vybudoval někdo jiný než keledorští obchodníci, těžko by vzkvétala tak jako Erin. Ekonomická síla Erinu je totiž založena na rozvinuté řemeslné výrobě, rozsáhlém obchodu a velkorysých finančních transakcích.

Historie města

Tak, jako se almendorští námořníci pokoušeli proniknout Džunglí padlých stromů po řece  Šeré a po Královské řece, zkoušeli to ti keledorští po Marabo a Rutungu. Své úsilí vzdali až po legendárním úspěchu Gilena Mořeplavce na Královské řece.

Roku 741 byla v ústí Marabo založena pevnost Bialaweža. Byla – a je – to pouze vojensko-obchodní základna a v minulosti představovala výchozí bod pro dobrodruhy prozkoumávající Džungli. Dnes slouží pro obchod s domorodci. Později vznikla v blízkosti pevnosti osada Temnja.

Roku 758 byla v Nomiladově zálivu, v ústí Rutungu založena osada Guřín. Se svolením Královské rady ji na vlastní náklady vybudovaly kupecké rody Sileziů, Siczinskich a Krakoreckých. Již po měsíci ale Guřín spláchla povodeň, jaké jsou na dolním Rutungu časté a dílo zkázy dokonal nájezd domorodých divochů. Rody se chtěly svého záměru – vybudovaní kolonie – vzdát. Rada jim ale odmítla vrátit peníze, vložené do Darovacího patentu (což je listina, ve které Královská rada svěřuje keledorské zámořské území do rukou výše zmíněných rodů) a tak roku 758 vznikl Erin.

Byl vybudován zcela plánovitě na skalnatém Dunrilině ostrově. Jošt Krakorec investoval nemalé peníze do vybudování pevnosti, která dnes nese jeho jméno, Siczinští vystavěli přístav a Sileziové hradební systém a zázemí. Několik nájezdů divochů se podařilo odrazit, a tak nic nebránilo Erinu v rozvoji. 

V roce 779 navázala průzkumná výprava Gorana Devítiprstého kontakt s říší Asari Kasim a o pět let později se nové Goranově výpravě projít až do trpasličího města Bergondu v Khelegových horách. Pro rod Stankiewiczů, který výpravu financoval, tak vlastně objevil Démantovou cestu.

Díky počátečním úlevám na daních a levným pozemkům se Dunrilin ostrov rychle plnil novými obyvateli a již roku 781 bylo započato s výstavbou Nového města. V tom čase se v Erinu začaly usazovat i další velké rody a byla ustanovena Koloniální rada (obdoba Královské rady pro Jižní dálavu). Nastal čas prosperity. Díky svým kontaktům a obchodnickému umění se Erinští brzo stali hlavní ekonomickou silou na Taře a jak bohatli oni, bohatlo i jejich město. Na konci 8. a počátku 9. století začalo být podle arvedanských vzorů systematicky projektováno a stavěno Ostrovní město, čímž byla z Erinu úplně vytlačena chudinská čtvrt. Své nové místo našla na břehu Zlaté laguny a roku 808 byl Jižní Erin (kterému ale nikdo neřekne jinak než Chudý Erin) ustanoven samostatným městem.

I Ostrovní město se ale brzy naplnilo lidmi, ceny pozemků tak dosáhly astronomických hodnot a noví přistěhovalci se museli chtě či nechtě usazovat v Chudém Erinu. To změnil až podnikavý Moymyr Vodnianski, který roku 813 Erin obohatil a rozšířil o novou čtvrt. Ta stojí na pilotách nad hladinou moře a nese jméno svého zakladatele.

Erinští na obchodu tak zbohatli a byli si svým monopolem tak jisti, že uvalili na nekeledorské obchodníky, přijíždějící do Erinu, přemrštěná cla. Na krátký čas jim to sice získalo obrovské příjmy, jenže ostatní království provedla protiopatření a vypukla Obchodní válka. Deset let jejího trvání bylo pro Erin pohromou. Mnoho rodů a podniků zkrachovalo a některé gildy se rozpadly. Erin také opustilo přes tři tisíce obyvatel.

Ale už dva roky po skončení Obchodní války se Erin opět postavil na nohy a obnovil svůj statut ekonomické velmoci. V šestačtyřicátém roce přišla do Erinu mohutná vlna uprchlíků z Lendoru. Tito uprchlíci vystavěli mnoho nových domů v Moymyrově čtvrti nebo se usídlili v Chudém Erinu.

Městské části

Erin má čtyři části, z nichž každá má v názvu „město“.  Přesto však Erin není správně nikterak rozdělen a má jen jeden městský úřad.

Staré město

Staré město se nezměnilo už od velké přestavby roku 783, kdy byly staré budovy nahrazeny většími a luxusnějšími paláci. Jde o zdaleka nejhustěji obydlenou a zastavěnou část Erinu a také jedinou část města, která je chráněna hradbami. Sic chátrajícími, ale stále funkčními.

Ve Starém městě nenajdete jediný podnik, který by něco vyráběl, nejsou tu pekárničky ani řeznictví a i zlatnictví či krejčovství zde mají jen prodejny, nikoliv dílny. Jedinou širokou ulicí je zde Erinská třída, jinak jsou uličky široké sotva pro čtyři vedle sebe. Staré město má dvě volná prostranství, Přístavní trh a Náměstí kupců. Přístavní trh je jediným normálním tržištěm ve městě a dá se zde koupit vše od ryb až po zlato.

Náměstí kupců leží před Starou radnicí a je příjemným místem k relaxaci, neb je zde velká kašna a květinový záhon. Přesto Sileziové, majitelé pozemku, uvažují o zrušení náměstí a využití místa k výstavbě nových domů, protože adresa na Starém městě dodá jménu lesk a platí se za ni zlatem.

Stará radnice je administrativním centrem města i celé kolonie, jelikož hostí většinu místních úředníků a schází se zde Koloniální rada. Jako jediná budova přestála rekonstrukci Starého města a spolu s pevností je tak nejstarším objektem Erinu. Právě Joštova pevnost je další významnou budovou nejstarší erinské čtvrti. V počátcích města byla nezbytná pro jeho obranyschopnost. Jak ale Jižní dálava rostla a opadlo nebezpečí přímého napadení, byla vydána z rukou města zpět rodu Krakoreckých. Ti ji koncem 9. století přestavěli na svůj luxusní palác, ponechali ale a stále udržují původní hradební systém. I dnes tak Joštova pevnost, ač oslabena, chrání vjezd do přístavu.

Ostatně polovina přístavu leží ve Starém městě. Je to ta starší část z doby založení města a byla mnohokrát přestavěna a rozšířena. Vejde se sem ohromné množství lodí a přitom jen málokdy je naplněn méně než ze dvou třetin. Dnes slouží hlavně menším lodím, které plují z Erinu do okolních pobřežních měst. Zámořské koráby využívají nový přístav.

Každý obchodník, který v přístavu zakotví, má povinnost určitou část zboží vyložit na Přístavní trh a nabízet ji jako ukázku za velkobchodní ceny. Po západní straně přístavu se táhnou velké budovy skladů až ke Žraločí vížce a dlouhá mola vybíhají daleko do zálivu. Přesto nemá cizinec z tohoto přístavu ten pravý přístavní pocit. Je to tím, že v této části města není ani jedna námořnická knajpa a málokdy tady potkáte ošlehané mořské vlky kolébající se po molu. Koloniální radě se zdálo, že námořníci by příliš rušili klid a reprezentativnost Starého města a tak speciální vyhláškou omezili jejich pohyb zde. Námořníci přirozeně reptali, ale když jich několik skončilo ve vězení, tak zkrotli. Dnes už to nikomu, kdo Erin zná, nepřijde divné.

Staré město je jedinou částí Erinu, která nemá žádné plavební kanály. Dostat se do ní můžete jen z přístavu či Rybí branou.

Nové město

Nové město, druhá nejstarší část Erinu, zaplňuje zbylé dvě třetiny Dunrilina ostrova. Jeho hlavními ulicemi jsou do Starého města vedoucí Erinská třída, Velká ulice a také Jižní a Severní nábřeží. Ostatní uličky jsou většinou široké alespoň pro osm lidí.

Obrovským úsilím byly v Novém městě v letech 787-806 vykopány tři široké kanály a spousta menších. Radničním, Širokým a Příčným, jak se ty tři hlavní jmenují, by mohly proplout i námořní lodě, to by ovšem nesměly být překlenuty mosty. Radniční kanál získal své jméno po Nové radnici, která stojí na jeho východním břehu. Tento komplex několika budov, typický svojí šestihrannou věží, je domovem celního úřadu, správy přístavu, lodního a obchodního registru, obchodní rady a dalších institucí, nezbytných pro obchodování.

V Novém městě bydlí ti nejúspěšnější velkoobchodníci a spousta umělců. Oproti konzervativnímu Starému městu je to Nové plné extravagance a volnosti. V malých dílnách se tu vyrábějí ty nejkrásnější a nejdražší věci. Ať už jde o šperky, šaty, nádobí, obrazy, nebo nábytek, vždy je vše prvotřídní kvality. Čemuž ovšem odpovídá i cena. Svůj svatostánek tu má Mirtal a v jednom ze zdejších chrámů Dunril je známý Peleantamirův oltář.

Najdete zde také, mimo jiné, spoustu přepychových restaurací, kde si ovšem nevystačíte ani se stříbrem a nevěstince, kam bez drahého kamení na dárky nemá cenu vstupovat. Nejznámější z nich je asi Pelíšek.

Nové město má také největší průměr soubojů, které se zde v průběhu jednoho dne odehrají. Ať už se utkávají celé gardy nebo jen jednotlivci, vždy se okolo seběhne spousta diváků a mnozí z nich si rádo vsadí na vítěze. Souboje jsou vlastně dalším unikem Erinu. Stačí jen málo, abyste urazili něčí čest, a on vás vyzve na souboj. Nemusíte se však obávat, souboje jsou více méně legální a většinou se vedou jen „do první krve“. Pokud při nich nedojde k vážnějším zraněním a jejich účastníci se po náležité vzájemné pokloně rychle vypaří, nikdo nebude volat Větrné gardy.

Ostrovní město

Ostrovní město je největší částí Erinu. Rozkládá se na desítkách ostrůvků, které jsou spojeny mosty tak mohutnými, že na nich stojí domy. Ze západu na východ ostrovy v půlkruhu obtáčí Mořský oblouk, hlavní třída města. Na Oblouku se domlouvá naprostá většina drobných obchodů v Erinu. Zde mezi kupeckými stánky nebo v jedné ze spousty hospůdek se i cizinec může konečně i v Erinu cítit jako v normálním městě. Tedy pokud si zacpe nos. Ulice plné odpadků a zapáchající splašky, plavební kanály zaneřáděné tak, že přes vrstvu smetí skoro není vidět vodní hladina, vše doprovázené silným zápachem hniloby. To je přesný obrázek Ostrovního města. Jednou týdně sice kanály projíždí speciální lodě, které odpad sbírají a vozí na skládku, ale stejně to nepomáhá.

Obchody na Oblouku mají vývěsní štíty tak jako podniky kdekoliv jinde, ale zde jsou přece jen něčím zvláštní. Jsou vybaveny skleněnými trubicemi z jedné z mnoha erinských skláren. Tyto trubice jsou kroucené do nápisů či obrazců a proudí v nich černá rýže, kterou každý večer zažehne nějaký lampář. I v noci tak bezpečně trefíte do své oblíbené hospody.

V Ostrovním městě jsou umístěny všechny erinské manufaktury. Ať už jde o sklárny Butrymů, tkalcovny Siczinskich, stolárny Sileziů, papírny Krakoreckých, potravinářské závody Vodnianskich či desítky dalších manufaktur menších rodů, všechny leží na nějakém ostrůvku v této části města. Tyto dílny zaměstnávají většinu obyvatel města a tvoří hlavní výrobní a vývozní složku kolonie. Ovšem krom obchodů a manufaktur je v Ostrovním městě spousta významných budov. Leží zde Námořní univerzita, Loďařské dílny, Obchodní akademie, Gorazdova škola a hlavně Chrám dvou světů, snad největší architektonický skvost už tak vizuálně překrásného města.

Jde o Dunrilin chrám postavený architektem Juborem Liřicou v roce 825. Tvoří jej vstupní hala a čtyřpatrová kulatá věž. Tři patra této věže jsou nad zemí, ale to čtvrté, to sahá hluboko dolů pod mořskou hladinu a základy má celá stavba v mořském dně. Právě v onom patře, které se nachází pod vodou, je hlavní chrámový sál, kde se konají bohoslužby. Díky oknům, která jsou samozřejmě vodotěsná a ze zvláště hrubého skla, aby odolala tlaku vody, se tak můžete při modlitbě kochat pohledem na podmořský svět, na říši paní Dunril.

V této části Erinu se také nalézá Vodní trh. Na poměrně velké vodní ploše mezi ostrovy se každý den shromažďují příslušníci pacifikovaných domorodých černošských kmenů žijící na pobřeží laguny a moře. Na svých kánoích zde tráví celý den a prodávají erinským, kteří musí také připlout na loďkách, ryby a mořské tvory, rudý vlas nebo darmoty a to za mnohem nižší ceny než za jaké je možno tyto potraviny koupit na tržnicích.

Velké halové tržní budovy staví v posledních desetiletích po celém městě rod Stakjanů. Prodejci v nich pronajatá nebo dokonce koupená konkrétní místa, ne jako na běžném tržišti, kde jen zaplatíte poplatek a stánek si rozbalíte, kde chcete. Tyto kryté tržnice jsou erinskou zvláštností, ale je pravděpodobné, že se brzy objeví i v jiných městech. Jednu Stakjanové  vybudovali hned vedle Vodního trhu a neustále se v Koloniální radě snaží prosadit vyhlášku, která by donutila domorodce prodávat své zboží jen na placených místech v jejich tržnicích. Nedaří se jim to ale, protože ostatní rody jsou jen rády, když Stakjanům uchází zisk.

Opomenout nesmíme ani Větrný ostrov s překrásnými zahradami a věžovitým Siaronovým chrámem a už vůbec ne druhou část přístavu, chráněnou umělou hrází. Zde pobyt námořníků neomezuje žádná vyhláška, a tak je můžete v noci potkat, jak se zpití drží kolem ramen a zpívají sprosté písně.

Ještě je nutno zmínit se o pokusech některých rodů získat v Erinu novou stavební půdu. Butrymové vystavěli několik mohutných hrází, které spojili a vodu mezi nimi vyčerpali. Odkryli tak mořské dno a skutečně získali volnou plochu. Pozemky rychle rozparcelovali a pronajali nebo prodali, neboť o ně tehdy byl velký zájem. Tím ale vzbudili závist ostatních rodů a tak někdo, dodnes neznámý, zaplatil sabotérům, aby hráz poškodili. Valící se voda spláchla nové domy i jejich obyvatele. Toto neštěstí se událo roku 845. Butrymové sice hráz opravili a vodu znovu odčerpali, ale ačkoliv pozemky nyní nabízejí za minimální cenu, není o ně příliš zájem a vysušené mořské dno zeje prázdnotou. Vžil se pro ně název Mjelisna a v polorozpadlých domech tam žijí chudáci, kriminálníci a děvky – tedy všichni, kdo jinak vůbec nemají ve městě na ostrovech na růžích ustláno.

 Druhým rodem, který učinil podobný pokus, byli Krakorečtí. Roku 846, po vzoru Butrymů postavili mohutnou hráz a odčerpali vodu. Na volné místo ale nasypali zeminu dovezenou loděmi z pevniny. Vytvořili tak umělou pevninu, která rozšířila jeden z ostrůvků. Ač pozemky prodali velmi draho, přesto na tomto odvážném podniku byli hodně tratní, a tak jedinou alternativou pro růst Erinu zřejmě zůstává stavění na vodě.

Moymyrovo město

Nejmladší, nejpodivuhodnější, nejčistší, nejperspektivnější, nejlevnější, nejmodernější, tak takovýmito a mnoha dalšími přívlastky by se dalo označit Moymyrovo město. Když před nějakými padesáti lety koupil mladý a nevýznamný obchodníček Moymyr Vodnianski půdu jižně od Dunrilina ostrova, tedy půdu na mořském dně pod vodní hladinou, úředníci na radnici se mu vysmáli, ale přesto ji prodali, jestli jim je někdo ochoten dát peníze za kus moře, proč ne!

Jenže Moymyr měl velkolepý plán. Dva roky marně hledal stavitele, který by měl odvahu účastnit se jeho plánu. Až Dinael Kočka z Koru byl tím pravým. Pokáceli v Džungli staleté stromy a opracovali je na kůly, které potom zarazili do mořského dna tak, aby přesahovaly dva metry nad hladinu. Piloty poté spojili dřevěnými překlady, na které vyzdili cihelnou klenbu. Takto získali stavební plochu, na které vyrostlo Moymyrovo město. Z prodeje a pronájmu těchto plošin Vodnianští zbohatli natolik, že se směle zařadili mezi velkorody.

Každá plošina je po svém obvodu obestavěna domy a uvnitř má dvůr, mnohdy zatravněný či zaplněný zahrádkami. Domy jsou dřevěné, aby příliš nezatěžovaly nosnou konstrukci plošiny. Pouze palác Vodnianských a několik dalších domů je z cihel. Existují sice i dvě celé plošiny, na kterých jsou domy jen cihelné, ale jedna z těchto plošin se vinou špatného podloží každý den kousek po kousku potápí a dnes už je neobyvatelná. Proto se raději nové domy staví jen ze dřeva. To ovšem přináší další problém. Moymyrovo město už třikrát vyhořelo. Nikdy sice ne úplně, díky plavebním kanálům, které plošiny oddělují, ale i tak je zde oheň jednou z věcí, na které je třeba dávat pozor.

Další věcí, kterou Moymyrův stavitel brilantně vyřešil, je přísun pitné vody. Protože tato čtvrť nestojí na pevné zemi, nemá vlastní zásoby podzemní vody jako zbytek Erinu. Proto se z vodojemů na Zlatém pobřeží táhne pod hladinou k Moymyrovu městu vodovodní potrubí, které má své vyústění na každé plošině.

V Moymyrově městě bydlí povětšinou prostí lidé, kteří se živí prací v manufakturách nebo mají na plošinách své drobné dílničky. Domy většinou nepatří jim, mají v nich jen koupené nebo pronajaté byty. Oproti zbytku Erinu jsou zdejší obyvatelé mnohem přátelštější, povídavější a více pospolití. Své plavební kanály i dvory udržují čisté, což je ovšem možné jen díky tomu, že každá plošina má připojení na kanalizační síť. Vůbec je tato čtvrť zdaleka nejklidnější v celém Erinu.

Díky tomu, že stavění plošin je jedinou možností, jak se může Erin rozrůst, vypadá to, že Moymyrovo město v budoucnu bude dále vzkvétat.

Důležité organizace Erinu:

Církev Paní vod

V Erinu, jakožto námořní velmoci, je přirozeně Dunril nejuctívanější bohyní Sedmnáctky. Ve městě stojí deset jejích velkých chrámů a mnoho menších kapliček. Každý ze svatostánků byl vystavěn na náklady některého velkorodů nebo gildy a je jimi sponzorován a také využíván. Rody i gildy totiž své chrámy používají jako jeden z mnoha prostředků v konkurenčním boji. Snaží se, aby právě ten jejich byl co nejhezčí, měl co nejbohatší výzdobu a nejpočetnější a nejlépe vypadající gardu. Ovšem chrámové gardy nejsou jen elegantně oblečení panáci, ale regulérní bojovníci a rody i kněží je využívají k ochraně svatostánků a  podporují je v šarvátkách s ostatními.

Dunrilini kněží jsou známí svým nevázaným a extravagantním způsobem života a v Erinu tomu nasazují korunu. Na své spolubratry ve víře, kteří patří ke konkurenčním kostelům, neberou žádné ohledy a ve hněvu jsou schopni je i zabít. Aby přilákali věřící právě do toho svého chrámu, vynakládají ohromné peníze na různé slavnosti, estrády a vyvolávače, kteří mají přízeň vyznavačů Paní vod zajistit.

Protože je každý kostel vázán na svého mecenáše – nejčastěji na rod nebo gildu – je nemožné, aby v Erinu působil nějaký velekněz Dunril, který by měl na starosti celé město. Velmi důležitou funkcí Dunriliných kněží v Erinu je také svěcení lodí. Ať už před dlouhou plavbou nebo při slavnostním prvním spuštění na vodu se vždy kapitáni a majitelé snaží knězi zaplatit dost na to, aby jejich lodi zajistil přízeň Paní vod.

Siaronova církev

Kněžstvo boha větru zaujímá v Erinu výjimečné postavení. Zatímco podstatně početnější klérus Dunril je rozhádaný a vzájemně nepřátelský, Siaronovci jsou silně centralizováni. Velký věžovitý chrám stojí na Větrném ostrově a sídlí v něm velekněz Aniahar. Právě ten určuje mocenskou pozici Siaronovců ve městě.

Početné oddíly Pána větru, které jako jediné v Erinu mohou užívat i střelné zbraně, jsou skvěle vycvičené a vedené vojenské síly. Tvoří pořádkovou službu Erinu a vnitřní bezpečnost města je jejich úkolem. Existují i městské hlídky placené a spravované Koloniální radou, ty však jsou zkorumpované a neúčinné, stejně jako rodové gardy, které než aby město strážily, tropí spíše výtržnosti.

Díky Siaronovcům bezpečnost rychle vzrostla, neboť vojáci, vedení samotnými knežími, si poradí opravdu s kýmkoliv. Mezi obyčejnými lidmi je Siaronova církev velmi oblíbena a na pravidelné bohoslužby jich chodí davy. To rozčiluje kněží Dunril, jejichž pompézní chrámy tou dobou zejí prázdnotou. Erinští mocní Siaronovce příliš rádi nemají, protože Větrné gardy již mnohokráte překazily jejich nepříliš legální aktivity. V Koloniální radě, kde zasedá i Siaronův velekněz, se však dosud nikdo nepokusil moc kněží omezit. Jen by tak na sebe upoutal pozornost Větrných gard.

Gildy a rody

Kupecké rody a kupecké gildy drží rozhodující moc v Erinu. Zástupci sedmi velkorodů a tří největších gild zasedají v Koloniální radě a rozhodují o osudu dálavy. Rody a gildy vlastní naprostou většinu nemovitostí i podniků v kolonii a žádný obchodník nemůže počítat s tím, že by něčeho dosáhl, pokud není podílníkem gildy či adoptovaným členem nebo alespoň sympatizantem rodu.

V Erinu existují dva druhy gild. Podílnické a rodové. Rodové gildy jsou společenstvím několika kupeckých rodů a v jejich čele stává velkorod. Tyto gildy nemají vlastní majetek ani kapitál a nevystupují jako jednotné obchodní subjekty. To, co rody spojuje v gildu, jsou smlouvy. Spousta provázaných smluv o vzájemné podpoře v podnikání, společných obchodních transakcích, podílech v různých podnicích a podobných skutečnostech váže rody dohromady a nutí je spolupracovat. Mezi nejvýznamnější rodové gildy patří gilda Ostrozi (vedená Siczinskými), Gilda malých (v jejímž čele jsou Vodnianští) a gilda Artiani (tu vedou Sileziové). Ostatní velkorody (Stankiewiczové, Butrymové, Stakjanové a Krakorečtí) nejsou členy žádné gildy a působí samostatně.

Gildy podílnické fungují na principu vkladů a podílů na majetku gildy. Nejznámějším příkladem takové gildy mimo Erin je rilondská gilda Varemar. Největšími podílnickými gildami jsou gildy Kalista, Gilda Země šelem a gilda Petreni.

Co se rodů a velkorodů týče, vše v nich závisí na příbuzenství. Hlavou rodu a předsedou rodinné rady je vždy, alespoň oficiálně, obdobně jako v rodech šlechtických, prvorozený potomek hlavní linie. Ostatně mnoho rodů původně šlechtických bylo. Každý rod funguje trochu jinak. Zatímco Sileziové mají takřka absolutistické vedení jednoho muže, v těch ostatních má rodinná rada mnohem větší sílu. V poslední době se pak hodně oblíbila „adopce“, která zvyšuje společenské postavení „osvojeného“. Pokud se rod rozhodne někoho adoptovat, je to vždy čest, která se nedá odmítnout.

Mezi všemi rody a gildami vládne tvrdý konkurenční boj. Velkorody i hlavní gildy vynakládají obrovské prostředky, aby předstihly ostatní a urvaly v Erinu většinu moci. Jejich síly, jak ekonomické, tak vojenské, jsou ale natolik vyrovnané, že se to nejspíše nikomu nepovede. Začne-li některá gilda či rodina převažovat, ostatní se proti ní spojí a vrátí ji do správných kolejí. Právě střety gardistů v ulicích města jsou nejviditelnějším, byť převážně symbolickým projevem této konkurence. Gardy chrání pozemky a podniky rodů a gild a samozřejmě se pokoušejí v určitých mezích škodit konkurenci. I tehdy, mají-li mezi sebou  dva rody momentálně dobré vztahy, vůbec to neznamená, že se jejich gardy navzájem nepobijí.

Tento text podléhá autorským právům a musí s ním být tedy zacházeno v souladu se zákonem, jde o upravenou a zkrácenou verzí kapitoly Erin z modulu Z hlubin zelené a modré, Altar, Ostrava 2001

Autor – Jan Galeta

Ilustrace – Roman Kýbus, Jana Žižková